Osvětim - 7.11.2014

Ahoj všichni!:)

Dneska jsem tak trochu vybočila ze všech těch podzimních témat, a mám tu článek o mém výletu do Osvětimi.

Ten kdo mě sleduje na instagramu asi z mého posledního příspěvku poznal, že jsem byla na výletě se školou v Osvětimi.:) Dneska bych vám chtěla povědět své zážitky, pocity z toho všho tam + přidám nějaké fotky..:)

Pocity se ve mě ještě střídají jako na horské dráze, chvíli se směju, ale sotva si vzpomenu na všechno co jsem zrovna včera viděla, brečím a nevím proč. Článek jsem chtěla napsat ještě včera, ale byla jsem jak fyzicky tak psychicky tak vyčerpaná, že jsem to prostě nedala. Alespoň se mi všechno pěkně uleželo v hlavě, a já už snad vím, jak to všechno zformulovat. (Bože to je divné slovo.)

Jak jsem se vůbec dostala k Osvětimi? Ve škole nám od začátku roku běží projekt zvaný "Etika" a právě s tímto projektem měli jet lidi, co tento kurz navštěvují do Osvětimi. V každém případě se jim nenaplnil autobus, takže to nabídli i mezi žáky druhého stupně. Mi to přišlo jako skvělá příležitost podívat se, jakou hrůzu museli ti lidé zažívat, dozvědět se o tom víc. Mé první pocity z toho, že jsem odevzdala zápisový lístek, potvrzení bezpečnosti, peníze a všechny ty papíry kolem byli dost střídavé. Na jednu stranu jsem se strašně těšila, protože mě toto vážně zajímá, ale na druhou stranu jsem měla strach. Strach z toho, že se neudržím, neudržím své pocity pod pokličkou, jak se na konec stejně stalo, a já se rozbrečela. Nebyla jsem ale jediná z těch lidí co tam byli, takže mě to docela uklidnilo, ale z naší skupiny ano.:D Ale taky strach z Osvětimi vůbec. Přišel čtvrtek a já se musela chystat. Strašně jsem se bála, ani nevím čeho.

Ráno jsme nasedli všichni do autobusu, všichni strašně rozespalí, ale paní ředitelka si stejně musela kecat svoje, a tak jsme celou cestu poslouchali její dlouhé texty o tom, jak je to strašné místo na city, jak hodně si toho ti lidé prožili atd. Počasí nám nějak moc taky nepřálo, ale musím říct že naštěstí spadlo jen několik kapek, jinak bylo zamračeno, a zima taky nějak extra nebyla, takže si ve výsledku nemůžu stěžovat. Na konci jsem byla i ráda, že bylo takhle a nesvítilo sluníčko jako na Sahaře, protože mi to dokonale doladilo tu smutnou atmosféru.

Když jsme přijeli na místo, chvilku jsme si počkali, než to učitelé všechno zařídí, a tak jsme s holkama samozřejmě nedělali nic jiného, než hledali krásné kluky. Nenašli!:D Nejveselejší zážitek právě z toho místa byl asi ten, kdy jsme stáli před vstupní budovou, čekali a na lavičce ležel nějaký - my jsme si mysleli že bezdomovec. Mezi nohama měl položené pití, takže jsem myslela, že se mu to lije do rozkroku, protože jsem neviděla, jestli tam má víčko, nebo ne. Kolem něj přicházeli lidé, fotili si ho, já jsem to nestihla -,- a už jen to jak tam ležel bylo docela dost srandovní. Po nějaké chvíli k němu přišel nějaký jiný týpek, vyfotil si ho a jak tam tak ležel, měl zavřené oči ten týpek mu dal hlavu přímo nad jeho hlavu a zaklepal na něj, takže když ty oči otevřel strašlivě se lekl, až málem z té lavičky spadl a potom spolu odešli do auta.:¨D

Když pro nás po nějaké té chvíli konečně došli učitelky, šli jsme dovnitř kde jsme si vzali sluchátka a dostali nějaký přístroj, který sloužil k tomu, abychom slyšeli naši průvodkyni. Naše průvodkyně byla starší žena, původně z Polska ale uměla česky. V každém případě jsme ji s kámoškou rozuměli jen každé páté slovo, protože mi hrálo jen jedna strana sluchátek a než jsem stačilo něco říct, byli jsme v půlce prohlídky, protože jsem se vůbec nechytala co že s tím přístrojem vlastně máme dělat. No a kamarádka ji nerozuměla protože prostě nechtěla. Takže jelikož jsme byli rozděleni na dvě skupiny, ať nás není pohromadě tolik ( a museli rozdělit ty zlobivější, hah ) a ta druhá skupina měla za průvodkyni rozenou češku, přepínali jsme z "portálu" (nebo jak tomu říct) 8 na "portál" 7, abychom z toho něco pochopili, i když vždycky s malým zpožděním, jelikož šli několik kroků za námi.

U jiné průvodkyně jsme byli ale jen chvíli, protože i když jsme jí rozuměli o dost líp, u naší paní průvodkyně se mi zdálo, že to vypráví víc realisticky, víc jsem tomu věřila, i když jsem musela přemýšlet, co vlastně říká. Měla v záloze neuvěřitelné příběhy a vyprávěla je tak, jako by je sama zažila, což je docela nemožné, protože pokud jsem dobře pochopila povídala nám, že z Osvětimi se dostal pouze jeden živý člověk. Takže už toto je docela pech na to, že jich tam bylo několik set miliónů uvězněno, a těch několik set miliónů umřelo, ať už tím, že je dali do plynu, zabili je jedem na krysy, nebo oběsili.

V těch domech, které jsme procházeli a které jsou zrekonstruovány tak, že vám ani nepřijde, že před několika lety tam umíraly obrovské masy lidí, kteří v nich museli spát ( Ta paní nám říkala, že v jednom tom domě / pokoji se jich muselo vyspat 800 - 1000 ), jsou obrovské vitríny, v kterých jsou ať už lidské vlasy, boty / právě vitrín s botami jsem tam viděla asi nejvíce /, brýle, hrnce, hřebeny, kartáče, nebo oblečení od několika ze všech těch lidí kteří tam dennodenně umírali. Víc už můžete vidět na fotkách, které jsem vyfotila. Nefotila jsem jen věci, které mi přijdou strašně osobní, nebo se fotit vůbec nesmí.

Je to pech vidět všechno tak na hromadě, věci, které víte že někomu patřily. Už jen na těch fotkách to alespoň u mě vyvolá strašně moc pocitů, a to vidět na živo je teprve něco. V domě s číslem 11 jsme se dozvěděli, že zde lidé prodělávali šílené tresty, navíc se zde prováděli pokusy na lidech v podobě ozařování vaječníků a varlat a hrozné pokusy vykonávali také na dětech. 

Naší druhou zastávkou byla druhá část koncentračního tábora, Birkenau. Tam jsem skoro vůbec nefotila, protože jsem byla ještě rozklepaná z předešlé části tábora, a když jsem viděla cestu, koleje na kterém stojí vagón a po chvíli jsem si uvědomila že jsem uviděla fotku, jak milióny lidí stojí na té cestě, čekají co bude a najednou na ní stojím já... Ten pocit se nedá vyjádřit. Jak toto vůbec někdo mohl dělat? Jak někdo může být tak hrozným člověkem, a dělat toto ostatním lidem? To mu jich nebylo líto? Otázky, které se teď už asi těžko zodpoví. Nechápu Hitlera, nechápu ostatní podobné lidi. Nechápu význam válek, nechápu toho spoustu. 

V každém případě jestli někdy budete mít tu možnost zajet se podívat do Osvětimi, určitě ji využijte.Dobře se tam o všem přemýšlí, aspoň já jsem změnila pohled na svět a to za jediný den.:-))

A co vy, byli jste někdy v Osvětimi?