It will be better.. but not now.

Dlouho jsem přemýšlela, jak bych vás na tomto blogu "přivítala". Řekla jsem si, že nejlíp udělám, když vám rovnou napíšu článek na mě zaměřený. Mám toho fakt hodně, aby jste mě poznali do dokonala. Proto jsem se rozhodla, že jestli u tohoto článku budou nějaké komenty, udělám "další díl". V tomto článku vám popisuju hlavně můj vztah s bráškou. Věřte, není to obyčejný vztah, a taky to není obyčejný bráška. Doufám, že se vám článek bude líbit.:) 

- Motivaci k napsání tohoto článku jsem hledala mezi lidmi. Myslím, že sourozenců, kde je jeden z nich nějak "nemocný/postižený" přibývá, a většina z nich toho druhého za toto nesnášejí. Doufám, že se nad tímhle článkem aspoň trochu zamyslíte, a dojde vám, že tito lidé za to opravdu nemůžou.:) Jestli to někdo takový, který něco podobného zažívá čte, tak myslím že mě dokonale pochopí. Nebudu tu psát, jak by jste se měli zamyslet proč to děláte a tak. Tou nenávidící částí si asi každý musí projít a sám si uvědomit, že je to blbost. 

Takže, kde bych měla začít?:) Začnu úplně od začátku. Přesně 14 let a několik dní se směju, brečím, užívám si, ale také se nudím(:D) na tomto světě. Mám mladšího brášku, kterému za pár dnů bude 12, tudíž je přesně o 2 roky mladší, než já. Na to, že mu je pouhých 12 let si prošel už řadou nemocí, které většina lidí za svůj život vůbec nezažije. Kvůli něj jsem asi v 5. třídě, kdy nastoupil do první třídy ( ano, je o 2 roky mladší, ale ve škole je o 4 roky níž ) prožívala asi největší hnus, který se mi dosavad stal. Šikana. Lidi mě nešikanovali fyzicky, spíš psychicky. Zavírala jsem se do pokoje, dělala jsem že mi je špatně, abych nemusela chodit do školy. Nechtěla jsem chodit ven, nechtěla jsem jíst. Musím říct, že jediné co jsem chtěla a to si pamatuju je, že jsem chtěla umřít. Vyčítala jsem mu každý den to, jaký je. Každodenně jsem po něm řvala, prali jsme se. Ano, možná že toto dělají dneska sourozenci v pubertálním věku úplně normálně. V každém případě, já jsem to dělala úplně z jiných důvodů. Chtěla jsem, aby tu nebyl. Asi dva měsíce před koncem školního roku, jsem se začala malovat. Malovat ale stylem 'jedenáctiletá holka, která vypadá jako klaun". Myslela jsem si / Doufala jsem, že to přejde. Že se lidem začnu líbit, že mě budou chtít poznat, řeknou si "páni, ta je hodná, proč jí nadáváme" a přestanou. Ale tím, že jsem se začala malovat jako klaun se všechno ještě zhoršilo. Dál jsem nenáviděla svého brášku. Přišly prázdniny, a všechno se  nějak uklidnilo. Ty prázdniny jsme hodně jezdili pryč. Strašně se mi zalíbilo, když jsme někde byli a já se mohla procházet po ulici aniž bych přitom slyšela posměšky, viděla lidi, kteří se na mě dívají, jako bych někoho zavraždila..Za ty prázdniny jsme prožili s bráškou tolik zážitků, že jsem si myslela, že lepšího bráchu mít nemůžu! Když jsme se ale vrátili do školy, každodenní rutina se nezměnila. U mě se ale změnilo to, že už jsem bráchu nechtěla zabít, spíš jen pokousat. Věci se ale přetočili úplně vzhůru nohama, když jeden večer bráška dostal první epileptický záchvat. Pamatuju si, že jsem seděla v pokoji, brečela a pořád jen opakovala "Prosím, nech mi ho tady, já se změním." Od té doby se všechno změnilo. Brášku jsem začala mít raději a raději. Začala jsem ho chápat. Začala jsem chápat to, že není na světě jediný takový. ( To jsem pochopila, když jsem s plačící mamkou seděla v nemocnici, a čekala na výsledky.) Pochopila jsem to, že za to nemůže. Že každý není normální, protože ti normální by si neměli do koho rýpat. Ale hlavně jsem pochopila to, že je to ten nejlepší bráška na světě, a že není nikdo jiný takový jako on. Je vyjímečný. Když se ještě na chvíli vrátím k těm lidem, kteří mi i jemu ubližovali, naučila jsem se je poslat do ******, nebo je jak se dneska říká "dojebat". Od šesté třídy mám ( musím zaklepat ) pokoj. Je jasné, že nikdy to nepřestane úplně, protože mí spolužáci chodí s bráchou do klubu, a brácha nevydrží sedět, takže třeba skáče na židli a oni se mu smějí. V každém případě, je dobré, že bráška si z toho zatím nic nedělá, a není nešťastný z cizího zákeřného smíchu. 

Miluju ho!:)